Znojemská okurka. Přežije nebo zůstane jenom v historii?

V roce 1572 chytrý a nadmíru podnikavý opat premonstrátského kláštera v Louce u Znojma Sebastian Freytag z Čepiroh ( Czepiroh ) nechal dovézt  okurková semena z maďarských klášterních majetků Premonstrátů do Znojma.

Rozdělil je mezi poddané kláštera v oblasti Thayaboden (Podyjí) a podporoval jejich pěstování, píše ve své historické práci Znojemská okurka Hans Zuckriegl.

V letošním roce tomu bude již 440 let. Zdá se to neuvěřitelné, ale je to tak. Okurka v Evropě nebyla neznámá exotická plodina. Byla zde známá již od dob Karla Velikého z přelomu 7 a 8 století. Pěstovala se  se střídavými úspěchy. Na vzestupu bylo její pěstování opět v době, kdy ji převezl opat Sebastian Freytag. Tehdy se věřilo, že pomáhá pří léčbě moru. Oblast Podyjí na Znojemsku se pro její pěstování ukázala jako nejlepší. Postupem času docházelo k jejímu křížení a šlechtění a tím získala svojí vynikající chuť a stala se časem i vyhledávanou pochoutkou na jídelníčku šlechty. V r. 1628 pobýval ve Znojmě císař Ferdinand II. a při té příležitosti na slavnostní hostině, kterou pro něho uspořádala radnice, ochutnal i znojemské okurky v kořeněných omáčkách. V dalších desetiletích se rozšiřuje její pěstování a H.Zuckriegl uvádí, že v r. 1851 selky z Podyjí přinášejí zelené okurky v koších poprvé i na znojemský trh. Později se již objevují na trzích pravidelně v daleko větším množství v putnách, nebo se přivážejí trakařích. Její pěstování se rozšiřuje do dalších oblastí zemí Koruny České.

Okurkám se na Znojemsku opravdu mimořádně dařilo zásluhou klimatických a půdních podmínek. A tak časem vznikl problém jak při bohaté úrodě uchovat a prodloužit jejich trvanlivost. Začaly se nakládat do soli a octa. V r. 1852 začíná i velkovýroba slané znojemské okurky a v r. 1860 již konzervování do octa. V r. 1863 získává Tekle Heneschová ze Znojma živnostenské právo prodávat „kyselé okurky“. V dalších letech se již exportuje v sudech nebo v pětilitrových sklenicích s příkrasou mrkve, petržele, křenu. Po napojení Znojma na železniční síť Vídeň-Praha-Brno nastupuje vítěznou cestu do světa, protože v té době je již známá v celé monarchii. Pěstování okurek je zařazeno i do vyučování na zemědělských školách jižní Moravy. V roce 1900 je okurka již levnou lidovou potravinou. Znojemská okurka prožívala další konjunkturu až do 1. světové války. Po rozpadu Rakousko-Uherské monarchie se rozpadl i trh. Znojemští okurkáři, kteří se již počítali na desítky, si s tím však dokázali poradit. Horší situace byla za 2. světové války. Po záboru Znojma nacistickým Německem odešla většina židovských okurkářů. Po válce se jich vrátilo pár. Největší slávu udělal Znojemským okurkám Herbert Felix ve Švédsku, kam odešel již v r. 1938. Po otevření konzervárny v městečku Eslöve odešel do Anglie, vstoupil do Československé armády, zapojil se do bojů za svobodu. V roce 1945 se vrátil do Znojma, vrácenou arizovanou konzervárnu svého otce prodal a odešel za svým přítelem z emigrace Bruno Kreiskym do Rakouska. Zde proslul výrobou kečupů ve své konzervárně Felix Austria.

Po osvobození Znojma a odchodu Němců byly konzervárny sloučeny do nově vzniklého družstva Znojmia. Po znárodnění byl vytvořen státní podnik Fruta Brno a ve Znojmě byla v r. 1958 postavena nová konzervárna Znojmia, na tehdejší dobu nejmodernější ve střední Evropě. Po společenských změnách, které u nás nastaly po 17. listopadu 1989, se Fruta Brno rozpadla na jednotlivé podniky. Špatným spravováním ze strany Fondu národního majetku a špatnou privatizací i neuváženou politikou přístupových dohod k Evropské unii většina konzerváren na jižní Moravě zanikla. Fruta Znojmia ve Znojmě se držela až do r. 2002, kdy skončila v konkurzu a výroba zanikla. Za její vytunelování byli koncem r. 2011 na třetí pokus zatím nepravomocně odsouzení ing. Jan Halouzka a ing. Antonín Žiška. Tradici Znojemské okurky se již třetím rokem pokouší obnovit mini družstvo Znojemská okurka a historii pěstování okurek na Znojemsku se snaží zmapovat Občanské sdružení Znojemské okurky.

Jaké škody našemu zemědělství a potravinářství přinesla Evropská unie, se na trhu přesvědčujeme denně všichni. Okurka a zvláště

Znojemská je se vší pravděpodobností nejznámější zeleninovou pochutinou u nás. Je to doslova národní pochoutka. Co všechno se nám dnes na trhu nabízí, je na pováženou. Převládá podvod jako v jiných komoditách. Ale Znojemská okurka stále žije, i když dnes velice skromně. Pivaři se mnou asi nebudou souhlasit, protože České pivo je na tom přece jenom lépe, ale Znojemská okurka je stejně známá a slavná jako Plzeňský prazdroj nebo Budějovický Budvar. Co kdybychom při tak významném výročí pěstování okurek v našich zemích, je to již 440 let, vyhlásili letošní rok – Rokem Znojemské a České okurky a slíbili si, že uděláme něco pro její záchranu. Je to národní dědictví práce a tradic celých generací našich předků.

Zbyšek Dřevojan a Stanislav Nováček

za Občanské sdružení Znojemské okurky.