Únor byl letos bílý a komunisté nám mimořádně sílí !

25. února tomu bylo již 65 let od události co je v historii označováno komunisty jako Vítězný únor kdy získali absolutní moc ústavní cestou a jejich oponenty jako komunistický puč.  

 Ani 65 roků nestačilo na to aby se ustálil většinově vnímaný názor mezi historiky a politology na tyto události. Historická fakta jsou ale neúprosná a v historii neplatí ono pověstné „KDYBY“. Události, které se v oněch únorových dnech odehrály v Praze, kterými se potom řídila celá republika byly již mnohokrát popsány. Nespadly samozřejmě z nebe , ale předcházely tomu tragické události, které odstartovala Mnichovská zrada od našich „spojenců“ Francie a Velké Británie. Zradou, kterou snad nejtíživěji nesl tehdejší prezident Edvard Beneš. Část politiků a občanů, kteří se nechtěli s tímto vývojem smířit odešla do emigrace a začala pracovat v novém odboji na odvetě. Nejprve na západě, po napadení Sovětského svazu nacisty i na východě. Nacistické Německo válku prohrálo a přišel čas vítězů.

Reálný poválečný stav byl v některých státech západní Evropy podobný jako v některých státech východní Evropy. Nové poválečné uspořádání v Evropě vyšlo z Postupimských dohod. Nejsilnější politickou skutečností byl obrovský vzestup levice, především komunistické. Z počátku se zdálo, že vývoj u nás naváže na předválečné demokratické politické tradice. Bohužel se to úplně nepodařilo. Nekomunistické strany nedokázaly navázat na předválečné pozice a svojí obojakou politikou a ústupností vůči komunistům si na svůj neslavný konec založily samy. Především tím, že vyloučily z politické arény Agrárníky a navrhly a zakotvily v Košickém vládním programu uzavřený systém politických stran v Národní frontě. V prvních poválečných a zároveň posledních tzv. svobodných volbách v r. 1946 v Českých zemích zvítězila drtivě KSČ ( Čechy 43,25%, Morava 34,46% ) a společně se sociální demokracií měla většinu 151 poslanců ze 300. Historicky nepopsaným fenoménem zůstává skutečnost, že největších volebních úspěchů získali komunisté v pohraničních oblastech tzv. Sudet. Na výsledku nemohlo nic změnit ani jednoznačné vítězství Demokratické strany na Slovensku, která získala přes 60% hlasů tedy 2 krát více než komunisté. Smutnou skutečností z pohledu historie je, že tzv. demokratické strany: Národní socialisté

a sociální demokraté byli v otázkách společensko-ekonomických změn papežštější než KSČ. V konečném výsledku jim to stejně nepomohlo. Nadějně to vypadalo po listopadovém sjezdu Sociální demokracie v r. 1947 v Brně, kde se Majerovu křídlu podařilo porazit prokomunistického Zdeňka Fierlingera a předsedou se stal B. Laušman. Na svoji nerozhodnost v únoru 1948 doplatil životem když ho komunisté unesli z Rakouska a zemřel u nás ve vězení. Při lámání chleba za vládní krize v únoru 1948, kterou samy vyvolaly „pravicové“ strany, nedokázaly dát dohromady ani většinu ministrů, kteří podávali demisi tak, aby musela padnout celá vláda. Ze sociálních demokratů podal demisi jenom Majer a to ještě až 25. února. Nepřidal se k nim ani Jan Masaryk ani ostatní sociální demokraté a tím umožnili Gottwaldovi, že nemusel podat demisi celé vlády ale mohl ji jenom rekonstruovat dle vlastních představ. Ministři v demisi naivně spoléhali na prezidenta Beneše, který měl nezáviděnihodnou úlohu. Jak zabránit ústavně Gottwaldovi v rekonstrukci vlády v důsledku totálního zhloupnutí ministrů podávajících demisi. Na podporu svých požadavků dokázal Gottwald dostat do generální stávky 2,5 mil lidí.

Grotesku s výměnami ministrů nám předvádí „pravice“ i v současnosti. Gottwaldova rekonstruovaná vláda nakonec získala při hlasování v Parlamentu dokonce Ústavní většinu a značná část členů nekomunistických stran v čele se svými novými lídry přešla ke komunistům. Vítězný únor se v malém odehrál i ve zbytku republiky. Např. ve Znojmě KSČ získala ve volbách v r. 1946 drtivou většinu, přes 50% hlasů. I v ostatních městech a obcích se ustavily pověstné Akční výbory v politických stranách Národní fronty, v orgánech státní správy i samosprávy včetně samotné Národní fronty. Samozřejmě, že všude došlo k výrazným personálním změnám a všude nastoupili do pozic komunisty prověření spolehliví lidé. Je smutným a alarmujícím faktem, že regionální historie zůstává silně zanedbávaná až na několik čestných výjimek, které mapují alespoň léta 1918 – 1938. A tak nám historie neznalou mladou nastupující generaci ohlupují bývalí věrní přisluhovači totality např. z některých redakcí postkomunistických současných regionálních novin. Místní pohrobci totalitního režimu jsou starší generaci známí a mladá neznalá je jejich snadnou kořistí. Kdyby to ve vás vyvolávalo nějaké úvahy o podobnosti k dnešní realitě, tak to není podobnost čistě náhodná. Naše „pravice“ v praktické politice dělá vše pro co nejrychlejší návrat komunistů k moci.

V souvislosti s únorovými událostmi si můžeme dovolit malý bonmont: „Únor bílý a komunisté nám rok od roku sílí“.

Zbyšek Dřevojan, Znojmo